Poddanské rebelie  1712 - 1722

Když v roce 1712  započala jihlavská vrchnost s přeměnou dosud pustých pozemků zaniklých vesnic Otína a Pfaffendorfu k výnosnějšímu využití zřízením hospodářského dvora pro chov hovězího dobytka a ovcí, vzepřeli se Stonařovští proti tomu, protože odpradávna používali některé pozemky těchto vsí za roční nájem 50 zl. jako pastvin pro svůj dobytek.

            Ve své stížnosti se odvolávali na skutečnost, že uvedené pozemky užívali od nepaměti a v případě jejich ztráty by dobytek chovat nemohli. Za přítomnosti zemského komisaře Antonína Františka z Deblína došlo k vyšetření stížnosti a následnému narovnání, podle kterého městu Jihlavě zůstala správa sporného území a z něho  byly poddaným městečka vyčleněny některé kusy polí a pastvin za roční nájem 20 zl. Pro svoji potřebu směli užívat louky podél potoka Jihlávky směrem k Otínu, pole  při komunikaci k Dlouhé Brtnici a u Nového rybníka.

            Rozhodnutím zemského komisaře bylo dosaženo načas klidu, ale již v roce 1715 vypukl spor znovu, když se poddaní bránili konat roboty na rybnících náležejících k oněm pozemkům, které vrchnost převzala pod vlastní správu.

            V minulosti tyto rybniční roboty spočívaly ve stavebních robotách, což znamenalo zřizování rybníků, později v udržovacích, kdy poddaní opravovali hráze, stavidla, čistili struhy, vyváželi nános, v zimě prosekávali led, konečně pak to byla provozní robota při jarní násadě plodů a na podzim při výlovu.

            Stanovisko poddaných spočívalo v tvrzení, že plnění robotních povinností není odůvodněné vzhledem k tomu, že rybníky se nacházejí v místech, která nyní jihlavská vrchnost převzala do vlastní správy. Proto odmítli provést opravu hráze dolního rybníka pod městečkem. Magistrát nechal okamžitě vsadit dva přísežné do vězení. Poddaní si okamžitě stěžovali u krajského úřadu, kde vysvětlovali, že požadované roboty se nezakládají na právu. Krajská komise zahájila vyšetřování, při kterém město podle kupní smlouvy prokázalo, že vlastní všechna práva nad městečkem.

            Spor prošel instančními stupni až k císaři Karlu VI., jenž v roce 1720 rozhodl, že městečko je povinno plnit robotu podle ustanovení robotního patentu. Stěžovatelé se rozkazu  podvolili  pouze s odporem a se stálými odklady. Krajský hejtman Jan Kryštof Říkovský z Dobrčic jim opakovaně a s plnou vážností připomínal jejich povinnosti. Když to nepomohlo, přistoupil k přísným opatřením. Osm vůdců bylo pochytáno a odvedeno na Špilberk. Úřady doufaly, že se  tímto odstrašujícím příkladem dosáhne u ostatních poslušnosti. Odpor však trval dál a vláda, která doufala, že urovná spor podobrém, propustila za tři čtvrtě roku uvězněné sedláky, když slíbili, že nejen sami budou předepsané práce ochotně vykonávat, ale přimějí k tomu i ostatní.

            Když však svému slibu nedostáli, ba ještě své sousedy více popuzovali, byli znovu zavřeni. Podařilo se to jenom u šesti, zbývající dva, kovář Georg Körber a mlynář David Russwurm, stačili včas prchnout a skrýt se. Brzy však vešlo ve známost, že Körber přichází často v noci domů. Proto byl z města vyslán hospodářský správce, tři šafáři a dva sluhové, aby ho v noci chytili, což se jim také podařilo. Při jeho odvádění však vznikla mezi obyvateli velká nevole. Shlukli se a když náhle začal na kostelní věži bít zvon do útoku, vrhli se v noční vřavě mladí i staří, ženy i muži na nezvané příchozí s klacky, tyčemi a podávkami na seno, aby Körbera osvobodili. Sluhové byli napůl ubiti a jejich zbraně zlámány.

Nato se již nikdo z úředníků neodvažoval do Stonařova a krajskému úřadu se rovněž nepodařilo v obci zveřejnit přísné rozkazy, protože přijíždějící poslové byli na okraji obce zastaveni a přinuceni k návratu. Dokonce i ženy se odvažovaly padnout  koňům pod nohy.

Tím byla trpělivost úřadu u konce. Proti uvězněným byl zaveden řádný proces a do Stonařova vyslány dvě kompanie strodaunského regimentu. Ty 15. června 1722 brzy zrána ještě před rozbřeskem celý Stonařov neprodyšně uzavřely. Oficíři umístili  u kostela a na další místa hlídky a vzbouřence přinutili násilím k robotě.

            Noční pochod vojska se neutajil. Obyvatelé z okolních vesnic ještě v poslední chvíli s touto novinou přiběhli do Stonařova, takže se některým hlavním účastníkům vzpoury podařilo ukrýt. Nijak jim to ale nepomohlo, protože byli brzy vojáky pochytáni. Odsouzenci na Špilberku se sice po nějaké době dočkali návratu, při kterém byli přivítáni hudbou, ale dlouho se však z nabyté svobody netěšili, naopak brzy po návratu zemřeli, protože jejich zdraví bylo útrapami ve vězení podlomeno.

            Ležení vojska přineslo městečku nouzi, magistrátu velká vydání a městu mnoho škody, vzhledem k tomu, že muselo na své náklady vydržovat vojsko, jelikož samotní stonařovští poddaní toho nebyli schopni.

Mgr. Lubomír Peltan

Podle autorova článku Poddanské rebelie ve Stonařově 1712 – 1722, Vlastivědný sborník Vysočiny, Oddíl věd společenských X, 1997, s. 73 – 90.